Švihák Lázeňský II

Úvod: O malém blogu čili bloč?žku
Tento blog jsem zakládal v situaci, kdy nebylo tak úplně jasné, že nebudu vědět, co s volným časem. Ta situace naštěstí nenastala a tudíž i tento blog je plněn jen příležitostně. Po prvním díle (Švihák lázeňský) následuje po čtyřech letech Švihák lázeňský II.
Po nezměrném úsilí se mi podařilo vydyndat na zdravotní pojišťovně lázeňskou opakovačku. Funguje to asi tak, že lékař odborník lázně doporučil, mezitím se dvakrát změnila pravidla pro poskytování lázeňské péče, načež lékař úředník (tzv. revizní) asi hodil žádanku na stolek o velikosti krabičky od zápalek. Když se žádanka na stole udrží, dostaneš lázně, když spadne mimo, máš smůlu, když spadne do krabice pod stolem, dostaneš lázně příspěvkové, tzn. Pojišťovna hradí léčbu, klient-pacient si hradí stravu a pobyt, volno si vyřiď, jak umíš. No, spadl jsem aspoň do té krabice…
Cíl je jasný: Rozhýbat zas tělo, aby (tolik) nebolelo a naučit se pár nových cviků. Před čtyřmi roky jsem postoupil z okresního přeboru do 2. Ligy, teď jde o to se v té 2. Lize aspoň udržet, na postup do 1. Ligy natož Extraligy už to asi nebude.
O pacientech alias klientech
Podle mého mínění je klient ten, kdo do lázní jede relativně zdravý, jede si tam vyhodit z kopýtka, odpočinout si a vrátit se ještě zdravější. Všichni ostatní jsou pacienti a těch je tady absolutní většina. Vesměs čerstvé doléčování kloubních náhrad a úrazů. Kromě nich je tu pár chronických „Flákačů“, kteří si doléčují staré šrámy po „dávno zapomenutých“ příhodách, náhodách či nehodách. (Oblíbená hypertextová odbočka: i dohoda může být nehoda, jak ukazuje např. způsob provedení tzv. církevních restitucí). Je patrný úbytek osazenstva lázní, oproti stavu před čtyřmi roky vystačí jídelna v podstatě s jednosměnným provozem.
Tak mi vychází, že jsem vlastně „podobojí“, tedy pacient i klient, účet pro mne i pro pojišťovnu je zhruba stejně „tučný“. To nepočítám snězené zákusky, vypité kávy a piva na půl roku dopředu. Spolubydlící je o berlích a na práškách, tak ho zásobuji nealko pivem (v akci za 6,90 Kč), před večeří si dáváme napůl současný hit ovocné „polopivo“, každý den jinou značku.
O procedurách
Nejkratší procedura má jako jedna z mála český a srozumitelný název : plynové injekce. Celý proces čtyř drobných vpichů do zad a vstříknutí trošky CO2 trvá i s vysvlečením a oblečením trička asi 2 minuty. Následně se plyn rozpíná a uvolňuje spasmy a zatuhlé svalstvo.
Nejdelší jsou obě bazénové procedury. Každá i s převlékáním a sprchováním zhruba 45 minut. Všiml jsem si zvláštních optických vlastností jodobromové solanky. Když mám chodidlo u dna, jeví se chodidlo asi dvakrát větší a svaly na lýtku hypertrofované. Těsně pod hladinou se chodidlo zkrátí na polovinu skutečné velikosti a svaly atrofují. Mohli by na to vybírat vstupné jako v Praze na křivých zrcadlech.
Po chemickém ošetření v JBr solance jsem utahaný víc, než po většině cvičení. (Před čtyřmi roky jsem si této anomálie nevšiml, to jsem byl utahaný permanentně).
Mezi odpočinkové procedury patří PARAFANGO zábal. (PARAfín , FANGO – nějaké léčivé bahno). Hnědá placka zahřátá na 55°C prohřívá záda od krku až tam, kde už záda pozbývají svého poctivého jména.
Největší zabíračka je ovšem nový hit, tzv. cvičení v závěsu. Závěs je konstrukce s popruhy, takové novodobé mučidlo, něco mezi skřipcem a šibenicí. Po dvaceti minutách cvičení si velmi intenzivně uvědomuji, že na trupu je spousta svalů, o kterých jsem dosud nevěděl. Stejný cíl méně drastickými prostředky sleduje cvičení na tzv. Posturomedu, což je v podstatě vibrační plošina, sloužící nikoliv jako stavební stroj nebo erotická pomůcka, ale jako plotna zavěšená na pružinách. Při každém pohybu se třepu jako sulc a snažím se udržet balanc. Obě procedury mají společný cíl: aktivizovat a zpevnit svaly trupu.
Oblíbil jsem si cvičení na balonech. Moje minisestava, kterou cvičím doma, se s tím, co obden absolvuji zde, nedá srovnat. Dá to docela zabrat, cvičitelka by klidně mohla učit i taneční. Cvičení je v miniskupině maximálně 4 cvičenců, dvakrát jsem nějakou shodou okolností měl individuální intenzivní výuku. (Skutečně jsme intenzivně cvičili). No aspoň jsem těm dámám nekazil koeficient krásy.

O výtazích a lidech
Výtahy jsou každodenním zdrojem zábavy i emocí. Pětice výtahů ve třech druzích, v každém jsou tlačítka jinak uspořádaná, výborná mozková gymnastika. Každodenní edukační činnost spočívá ve vysvětlování zmateným jedincům, že přivolávač výtahu slouží k určení směru, kam chci jet, nikoli ke zjišťování, odkud výtah přijíždí. Kdyby bylo ve výuce více času na programování, asi bych zadal seminární práci na téma „Program pro blbovzdorné ovládání výtahů ve dvanáctipodlažním objektu“.
O poezii a výtvarném umění
Zhlédla se
vlna
v rozpětí ptačích
perutí.
Vzedmula se
a bylo to jen
středně velké
šplouchnutí.
Toto není z mé hlavy, takové účinky zdejší terapie nemá. Opsáno z dřevěné plastiky, kterých tady je pár pohozeno po chodbách sanatoria. Nedá se říci, že jsou vystavené, prostě kde zbylo kousek místa… Například moje stará známá, viz obr. byla zastrčena do průchodu mezi jídelny a areál bazénu. Pozadí jí nahřívá radiátor ústředního topení, popředí jí ofukuje průvan nejchladnějšího místa celého areálu. Zřejmě je to reklama na některé speciální procedury.
O městě Karviné
Fryštát, Hranice, Ráj, Mizerov a několik dalších bývalých dědin, to je dnešní Karviná. Mám pocit, že až na permanentně hnusné počasí (s několika málo výjimkami) není město tak ošklivé, jakou má pověst. Historická část – Fryštát - je docela útulná, pár domů na náměstí je ovšem už několik let mimo provoz pod lešením. Zdejší zámek vypadá zvenku sice tak trochu jako renesanční činžák, je to ale jeden ze dvou objektů, které na Moravě vlastní Národní galerie. Sídliště v okolí sanatoria jsou vystavěna poměrně velkoryse, velké parkové plochy, široké cesty a plno plnohodnotných cyklostezek. Staré Lázně Darkov jsou přes zimu zcela mimo provoz, počet a velikost parků a lesoparků mne překvapily.
O odjíždění
V den odjezdu člověk objezdí celou budovu: v přízemí na recepci vyrovnat a podepsat účty, pak 9. patro centrální ambulance pro závěrečnou zprávu, zpátky na pokoj pro věci a znovu na recepci odevzdat klíče. Odjet lze následující den po absolvování procedur. Zvláštní situace nastává, je-li poslední procedurální den sobota. U pobytu plně hrazeného zdrav. pojišťovnou musí pacient vytrvat do pondělka, takže pojišťovna zbůhdarma platí jeden den hotelových služeb. Když jsem se byl dotázat, zda mohu odjet už v neděli, vzbudil jsem málem zděšení. Po zjištění, že si pobyt platím, už to takový problém nebyl, dokonce mi vrátili peníze za neodebranou stravu.
Toš uvidíme, jak dlouho se účinky intenzivní rehabilitace udrží. Už začínám šetřit na další, víkendové wellness pobyty toho mnoho nezmůžou, i když každá trocha dobrá.

Sesbíráno v Karviné Hranicích (Lázně Darkov) 11. 2. - 3. 3. 2013
Dodatečná digitalizace 04/2013

(více)
21.04.2013 21:47:44 | stálý odkaz


Postřehy z pobytu v lázních Karviná Darkov Hranice

Tajná zpráva z Karviné – Darkova – Hranic
/Švihák Lázeňský/
Zdá se, že zjevným důsledkem toho, že jakýsi pohromek vichřice Ema mě loni
1. března bacil mj. i po palici, je probuzená nezřízená potřeba zachycovat své zážitky, ba i pocity, literární formou. Nebudu se tentokrát vyjadřovat deníkovými zápisky jako vloni v březnu v úrazové nemocnici v Brně. Stejně jsem je „zapisoval“ zkratkovitě a se čtrnáctidenním zpožděním, takže jejich dokumentární hodnota je pochybná. Jako určitá metoda psychoterapie ovšem svou roli sehrály nejen pro mne, nýbrž i pro mou rodinu. Teď si užívám závěrečnou fázi svého „znovuzrození“ a, přiznávám, mám se jako na zámku. Pro ty, kteří by tuto část rehabilitace třeba chtěli odsloužit za mne, nabízím aspoň stručný popis vybraných lázeňských procedur, drobné postřehy a úvahy. Protože už nemohu tak úplně spoléhat na vnitřní paměť jako za mlada (nebo vlastně za stara), nezbývá, než jít s dobou a vytvořit si cosi jako soukromý blog.
Po přečtení rozvrhu procedur na 28 dní dopředu jsem nabyl na chvíli dojmu, že to, co nezvládla „Vyšší Moc“, mají dorazit lázeňské procedury, a to fyzicky, chemicky a psychicky.
Tak například zdejší nejcennější procedura jodobromový bazén. Půlhodinové máčení ve žlutozelené slanělce o teplotě 95°F. (slanělka podle vzoru kyselka. Zuzana. R. a Marie V. prominou, vím, že správně je solanka. Když mi jakýsi Votoček uzmul prvenství v tvorbě chemického názvosloví, aspoň trochu obohatím slovník obecné češtiny. Koneckonců malé děti mají na tvorbu slovních novotvarů talent). Jednotku teploty jsem použil tak , aby jí rozuměla i zde přítomná arabská menšina, kdyby se nějak k mým poznámkám dostali.
Vzhled slanělky nic moc, ale docela příjemně voní, což je dobře, protože hlavní účinek nastává působením inhalace. Po nasolení vás zabalí do prostěradla, igelitu a ovčí houně, takže vypadáte jako velký kokon bource morušového. Uvnitř zámotku se rozline vlhké teplo (nebo teplé vlhko?). Ještě že rošt i přes deku docela tlačí do zad, jinak by se dobře spalo. Po 15 minutách ovšem ze zámotku nevyletí motýl, ale vyleze zase jenom to, co do něj vlezlo. (Když se dívám kolem sebe, možná občas vyletí nějaká můra).
Jestli nám sypou brom i do nápojů při jídle jsem zatím nezpozoroval.
Jeden z účinků zdejší slanělky prý je, že brání předčasnému šedivění. No tak to už jsem prošvihl.
Jednou z fyzikálních procedur je procedura s poněkud strašidelným názvem HiVolt. Nejde o vysoké napětí, ale o frekvenci elektromagnetického vlnění z elektrod, připojených v mém případě na záda. Jenom doufám, že ta frekvence je výrazně, ale výrazně odlišná od rezonanční frekvence titanu, nebo z čeho ty šrouby a dráty v zádech vlastně jsou.
Příjemná je procedura s názvem VAS007. Spojení biolampy vydávající červené světlo a elektromagnetických impulsů mají v ošetřované tkáni stimulovat hojivé procesy a omezit bolestivost.
Uzavřený svět betonového labyrintu oživují některé pozoruhodné detaily. Součástí výzdoby jsou dřevěné sochy a plastiky, část výtvorů pravidelného setkání sochařů a řezbářů, tzv. Darkovské lípy. Při zkoumání jednoho exponátu jsem dospěl k názoru, že zdejšímu umělci musela někdy před třiceti lety stát modelem moje žena (viz. Obr. 1 a 2) – ten cop mám ještě v živé paměti. Duch doby dávno nedávno minulé na mne dýchl z cedule vedle kávového automatu (viz. Obr. 3). Hned druhý večer jsem toto nařízení s velikou chutí porušil. Když vynechám jistou dávku poťouchlosti, mám dvojí alibi. Jednak na chodbě u automatu z neznámých důvodů neustále protahuje průvan, jednak křesílka zde umístěná jsou krajně nepohodlná a pocházejí snad ještě z dílny soudruhů z NDR. Oproti Hrabyni je ovšem cena kafe a čokolády z automatu o 50 % větší. Nevím, jestli je to rozdíl mezi rehabilitačním ústavem a lázněmi, nebo vliv inflace.
Ještě jedna poznámka k estetické stránce zdejšího sanatoria. Hned druhý den po mém nástupu přemalovali část chodeb, původně zeleno-bílých, na žluto. Tomu říkám služby!
Můj tréninkový program je dvoufázový. Dopoledne a část odpoledne podle rozpisu procedur, zbytek dne pak v třípolovičním rytmu: půl hodiny cvičení (domácí úkoly!), půl hodiny „práce“ vleže (tzv. postelová jóga), půl hodiny práce vsedě, během níž po trochách přepisuji z papírků do počítače. Čím blíže k večeru, tím častěji první nebo třetí doba je nahrazena dobou prostřední. Chtělo by to časem ten poměr obrátit. I tak ale nevím, kam mi pan ředitel umístí v práci kanape.
Jazykozpytná vsuvka: Jedno patro rehabilitačního oddělení zabírají prostory arabských cestovek. Kdyby chtěl Arab napsat slovo „kancelář“, nemajíc háčky, čárky ani samohlásky, dopadlo by to takto: „knclr“. Samohlásky si při čtení doplňuje podle kontextu. Podle tohoto pravidla by třeba slovo „brk“ znamenalo někdy bárka, jindy zase bouřka nebo třeba Bořík. Je to prostě jednoduše složité (nebo složitě jednoduché). Tak co tedy znamená SVHK LZNSK?
Vsuvka do vsuvky: V jedné divadelní hře jeden aktér zase neumí souhlásky. *y *i*o**ˇe!
Počáteční pokus na běžícím pásu mě zrovna nenadchnul, za deset minut s vyplazeným jazykem 300 metrů. Po měsíci už je to o něco lepší – za dvacet minut jeden kilometr a bez vyplazeného jazyku. Na horské túry to ještě není, ale do nejbližší hospody už by se možná dojít dalo (pokud by mě ovšem někdo dopravil zpátky). Zlepšení začíná být patrné také na stylu chůze: dosavadní varianta Pirát na maňáskovém divadle se mění na efektivnější a energeticky méně náročný styl Kačer Donald.
Cvičení na přístrojích v mém případě nabízí pouze omezený výběr, běžné posilovací stroje mám zatím zapovězeny. Nejprve posilování nohou na stroji, který je tvořen závažím zavěšeném na lanku protaženém několika kladkami. Druhý konec lanka se upevní na koženou manžetu na kotník a vleže na zádech nahoru dolů, nahoru dolů… (opět hypertextová odbočka: V Hrabyni mají tyto stroje v starší verzi, místo kovového závaží se na lanko zavěšují kožené pytlíky s pískem. Funguje to spolehlivě a v chráněné dílně mají co dělat.). V Hrabyni jsem začínal s půlkilovým pytlíkem, teď tahám pětikilové závaží, to je zlepšení 0 1000 %! Nicméně pro přechod do normální posilovny je nutno utáhnout aspoň 6 kilo.
Následuje velmi příjemné cvičení – jízda na rotopedu. Počáteční výkon raději nekomentuji, i když jsem něco málo jezdil už v závěru pobytu v Hrabyni a pak během podzimu doma. Výkon a rychlost se postupně zvyšují, zatímco tepová frekvence mírně klesá. Momentálně už „zvládám“ za 15 minut 3 – 4 kilometry. Výhled z okna do zasněžené pláně a malebného remízku, k tomu příjemná country hudba, kterou pouští správce tělocvičny - k idylce už to nemá daleko.
Jedničkou mezi procedurami je bazénový dvojboj, zvláště když se odehrává jako poslední v odpoledních hodinách. Nadnášející účinek vody vyvolává povznášející pocity nejen při poměrně intenzivním plavání (nemám prsa, mám znak), ale i při nácviku chůze, která se ve vodním živlu daří lépe než na souši. Následné máčení ve slanělce a zábal jsou pak cestou k nirváně. Výhled z okna bazénu na zasněžené borovice vyvolává představu sanatoria v Tatrách. Pohled z druhého okna mě vrací do reality zasmogovaného města.
Cvičení v bazénu se skládá z části společné a čtvrthodiny volného plavání. Vedoucí cvičení, většinou sličná slečna (co si líčí líčka) používá spoustu eufemismů, jako nožky, zadeček, bříško… (No, když se tak dívám na ten svůj břoušek, taky už začíná připomínat vyšší model, tzv. panděro). Vytížení bazénu je velmi nerovnoměrné. Někdy se v bazénu „tísní“ 6 lidí, většinou je ale narváno tak, že skoro není místo u madel na cvičení. Naštěstí většina cvičících nevyužívá čas pro volné plavání, takže tuto část terapie aplikuji poměrně intenzivně.
Reflexní masáž nevyžaduje ode mne žádnou námahu, než ležet na břiše a nechat si jemně mnout (rukama a míčkem podobným tomu softtenisovému) od další sličné slečny záda od krku až skoro tam, kde už ztrácejí své poctivé jméno. V pracovně má pověšené fotky svých psích princezen, se kterými obráží mezinárodní výstavy. Trochu mi svým zjevem připomněla sestru z úrazovky v Brně, která mi vytahala štychy. Ta v práci párala a doma ve volném čase se zabývala vyšíváním. Akorát jsem se jí zapomněl zeptat, co začala dělat dřív, jestli vyšívat, nebo párat.

Vsuvka – výtah z deníku.
Neděle 01. 02. 2009 Dnes jsem měl o něco bohatší návštěvu a taky bohatší program ve srovnání s ostatními nedělemi, které mne poctivě celé jaro v Hrabyni a teď v lázních zpříjemňovala svými návštěvami Broňa s holkami, občas i s Kamilem (na grilované koleno a pivo se nechal nalákat hned dvakrát). Takže tentokrát přijel brácha autem a vydali jsme se na „velký“ výlet do polského Těšína. Trošku jsem na té procházce zdržoval, ale byli hodní a tvářili se, že je zajímají všechny výlohy. Každopádně historické centrum Těšína je moc pěkné a jako ochutnávka lehké turistiky do budoucna byl výlet super.
Klidové procedury mají ještě jeden společný znak. V relaxační poloze se dá celkem snadno usnout nebo se táhnou hlavou „všelijaké myšlenky“. Poučen ovšem houfem psychologů, které na mne nasadili v úrazovce v Brně i v rehabiliťáku v Hrabyni, snažím se plně soustředit na výkon a podpořit tak léčivé působení fyzikálně chemických procesů. Představuji si, jak se trhlinky zacelují, zkrácené šlachy prodlužují, ionty a molekuly vápníku a dalších prvků putují a ukládají se na příslušná místa a životadárná energie tryská do všech zákoutí organizmu. (Další hypertextová odbočka. Když mne poprvé v Brně navštívila psycholožka, poněkud jsem se i přes silnou dávku „oblbováků“ vyděsil. Naštěstí mi nepřišla sdělit žádnou nepříjemnost, ale pouze si nezávazně popovídat, poptat, jak se mám /výborná otázka, když ležíte na ARO přikurtováni několika hadicemi/ a pomoci řešit problém s nespavostí. Jí navržená metoda řízeného usínání mne „uspává“ dodnes.).

Vsuvka – deníkový záznam.
09. 02. 2009 Najíždím do poslední fáze pobytu v lázních, je třeba zjistit, jaké dělám pokroky. Dnes poprvé jsem vydržel celých 20 minut na rotopedu, byť v režimu „po rovině a s větrem v zádech – stupeň 5, a ujel 7 km. Na Rybáře už bych tedy nějak dojel, hospoda je ale až v Týně, musím ještě aspoň 2 km přidat. Po večeři se mi už nechce ani číst…
10. 02. 2009 Ještě že dopolední procedury byly klidového rázu, včerejšek cítím v celém těle. Trochu pomohl oblíbený bazénový dvojboj, zbytek dne do večeře i po večeři byl jasný: postelová jóga.
11. 02. 2009 Opět mě přepadl rapl. Dnešní rozvrh nabídl možnost vyzkoušet si duatlon, ovšem v opačném pořadí. Nejprve 20 minut chůze na pásu (1200 m!), posléze 15 minut rotoped (5200 m). Odpoledne jsem „tuhej, jako nikdo druhej“, není to ale tak hrozné, jako po pondělku.
12. 02. 2009 Klidový den, žádná honička. Po včerejšku si to zasloužím.
13. 02. 2009 Hned po ránu jsem „zavařil“ běžící pás – za 22 minut 1,5 km. Přesně před 11 měsíci jsem se stěhoval z ARO na spinální oddělení a odpoledne udělal za pomoci dvou vazounů první jeden krok v chodítku. Holt pokrok nezastavíš.
16. 02. 2009 Po prolenošené neděli pokračuje závěrečné testování. V individuální TV proběhlo hodnocení, dostal jsem pochvalu za viditelné zlepšení. Záda jakeš takeš drží, je třeba začít posilovat břišní svaly – panděro musí pryč. Terapeutka sice chválí za každou maličkost, tentokrát mám ale pocit, že to opravdu nepřehnala. Některé závady jsou zatím neodstranitelné (ponožku na levou nohu standardním způsobem nedostanu a tkaničku si taky nezavážu – chvála mokasínům a suchým zipům!). Snad až z kyborga vyndají železa …
Na rotopedu dnes za 20minut 8 km, dám zítra 9? Večer jsme se spolubydlou zašli na pivko (teprve potřetí za šest týdnů, moc tomu celostátnímu průměru nepomáhám).
17. 02. 2009 Dal jsem!!! Dnes minitriatlon na etapy. Ráno 1500 m za 22 minut na pásu, před obědem 9 km na rotopedu za 21 minut. Po obědě 45 minut téměř nepřetržitého plavání. Dostal jsem se do bazénu 10 minut před začátkem cvičení a plaval jsem i místo cvičení (u madel opět nával).
V jodobrom bazénu se mi podařilo kleknout (ohnu koleno!!).
Na pokoj byla nějak dlouhá cesta, spravila to dvojnásobná dávka koňského balzámu a do večeře postelová jóga. Večer v kavárně u bazénu probíhalo KARAOKE. Dal jsem opět jedno pivko /polotmavý Master, 0,4 l za 35 Kč/ a po půl hodině vypadl do betle – záda chtějí své.
18. 02. 2009 Ráno začalo podobně, jako večer skončil – po delší době větší cukatura (spasmy). Tělo už se brání, i když hlava říká „ještě“. Dnes to dojedu ve volném tempu, ještě se zpotím na vlastním těle a odpoledne mě čeká nejhorší procedura – balení a příprava na zítřejší odjezd.
Samostatnou kapitolou v sanatoriu jsou výtahy. V době přepravní špičky, zvláště okolo snídaně , oběda a večeře, totálně nestíhají. Když se k tomu přidá neschopnost některých (mnohých) jedinců pochopit, že jet nahoru, když chci dolů, je pitomost, nastává občas totální kolaps. Možná je to záměr vedení lázní, někteří pacienti se zázračně uzdraví a jdou i z 11. patra dolů pěšky. Moje spolustolovnice v jídelně, sama čerstvá důchodkyně (lékařka), nazvala méně přizpůsobivé klienty „geronty“.
Když už zmiňuji jídelnu, má své sqjelé i horší stránky. Jídlo je vynikající po všech stránkách, neuškodilo by ovšem více času na jeho klidnou konzumaci. Když si člověk nepohlídá poloprázdný talíř, snadno ho o něj pilná servírka připraví. Marná sláva, v této fabrice je zhruba 600 „pracantů“ a jí se na dvě směny.
Ještě jeden postřeh, tentokrát k místnímu klimatu. Za celou dobu slunko vylezlo dvakrát. Přestože Beskydy jsou doslova za humny, zahlédl jsem je velmi nezřetelně asi třikrát. Výhled z 11. patra je tak akorát, co by kamenem dohodil. Samotné okolí sanatoria je docela pěkné, množství parků a zeleně. Na volných pláních se projíždějí běžkaři (darebové!), když na tři dny slezl sníh, pásli se na pláni za sanatoriem koníci. Je to jeden z důkazů, že Karviná vznikla sloučením několika vesnic, které dnes tvoří jednotlivé části. No a protože život rád a často tropí hlouposti, vzniklo zde jakési podobenství, neboť hned vedle sebe leží a prolínají se Ráj a Mizerov.
Závěrečná (filozofická) vsuvka. Proč to vlastně sepisuji? Jeden důvod jsem uvedl hned na začátku – jsem prostě praštěný (asi se mi po té ráně rozsvítilo v hlavě). O psychoterapii už byla řeč. Vždycky jsem považoval tak trochu za blázny lidi, kteří si píšou deník, v současné době se z některých z nich vyklubali bloggeři. Nicméně působení psychologů jakési stopy na mně zanechalo, i když jsem měl tendenci jejich vliv zlehčovat. Jsem sice svým založením „neznaboh“ (a mám pro to dostatek dobrých důvodů), ve smyslu metafyzickém ale věřím v cosi jako koncentrované přelévaní energie. Tak si říkám, když každý, kdo takto nahlédne do mého soukromí, pošle mi kousek pozitivní energie, zase bude líp. Díky.
Pomalu končí závěrečná kapitola příběhu "Jeden rok prázdnin". Jára C. by dodal: "A není to málo?" . Jules V. by jeden rok přidal. Klasik by podotkl: "Tento způsob prázdnin zdá se být poněkud nešťastným" . A já říkám: "Stačilo! Už to víckrát neudělám!".
Co dodat? „Vlastně se nic nestalo, a to je dobře. A jestli se něco stalo, tak je to taky dobře, protože se aspoň něco děje.“ (Josef Švejk)
Sesbíráno a sepsáno v Karviné – Hranicích (Lázně Darkov) 8. 1. – 19. 2. 2009
Vysvětlivky: Marie V. a Zuzana. - mé kolegyně z G.H., češtinářka a chemička, Jára C. – známý český všeuměl, Jules V. – francouzský vizionář a spisovatel





02.02.2009 09:55:00 | stálý odkaz


© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se